|
 „Vždycky bylo, je, a já se domnívám, že i bude na světě lidí víc hloupých a nevzdělaných, než chytrých a vzdělaných, i když chytrost a vzdělanost nejsou na sobě přímo závislé. Já znám mnoho vzdělaných hlupáků.“
Tento velikán se narodil v únoru 1905 v Praze, v rodině pojišťovnického úředníka. Jeho vzdělávání bylo dále rozvíjeno na gymnáziu v Křemencově ulici, kam byl přijat roku 1916 a dále na smíchovském reálném gymnáziu. Studium práv však nedokončil.
S Jiřím Voskovcem pracuje v redakci týdeníku Přerod a dávají zde jasně najevo, že jejich duch je spjatý s divadlem a filmem. Voskovec a Werich se nevěnovali výhradně divadlu, ale stali se hrdiny mnoha filmů. Mezi tyto předválečné filmy patří Hej rup!, Peníze nebo život, Svět patří nám, Pudr a benzín. Samostatnou roli vytvořil Werich ve filmu U nás v Kocourkově z roku 1934.
Vest pocket revue
 S jeho přítelem a divadelním kolegou vystupují v pražské Umělecké besedě a roku 1927 excelují v této hře ovlivněné dadaismem a poetikou a jako soubor se stal částí Osvobozeného divadla, což vedlo k obrovskému růstu obou umělců. Navazují další úspěšné divadelní hry jako je Smoking revue, Golem, Sever proti jihu, Fata morgana, Ostrov Dynamit a veselohra o třech dějstvích Premiéra skafandr. Ve svých dílech vyjadřovali své názory na stav ve společnosti, upozorňovali na nezaměstnanost a sociální rozdíly. Druhá světová válka klepe na dveře a antifašizmus se odráží ve tvorbě jakou je např. hra Osel a stín, Caesar, Kat a blázen. Stěžejními hrami plných antifašistických postojů byla díla Balada z hadrů, Těžká Barbora, Rub a líc a Svět za mřížemi. Mnichovské události však roku 1938 způsobily odebrání divadelní koncese a Osvobozené divadlo se tak veřejnosti uzavírá.
Emigrace
Jan Werich se postupně profiluje jako divadelní a herec, je i spisovatelem, dramatikem a scénáristou, autorem písňových textů. Emigruje ještě v roce 1939 společně s Ježkem, Voskovec utekl ještě roku 1938. Manželka Zdena Werichová a malá dcera Jana odmítly odjet a zůstávají v protektorátní Praze. Pro předválečnou policii to byli známí levicový herci.
Návrat
Po válce a návratu v roce 1945 Werich procitá, Voskovec se vrací roku 1946, ale pouze krátce a odchází roku 1948 do Francie a roku 1950 do USA. Obnovují činnost Osvobozeného divadla. Werich jako protagonista předválečné a poválečné divadelní české avantgardy prochází rozčarováním z levice a stává se pro soudruhy nechtěným a nepohodlným. V poválečné době nastudovávají hry jako je Divotvorný hrnec, Pěst na oko a Nebe na zemi s Vlastou Burianem.
Na základě dotazů sovětských občanů „co je s Werichem“ je mu dáno k dispozici divadlo ABC, kde byl ředitelem od roku 1956 do roku 1961. Werichovým novým partnerem v Divadle Voskovce a Wericha stal Miroslav Horníček, který rovněž nepatřil k prorežimním hercům a i on se však stává miláčkem národa. Mohutné ovace vyvolávají jejich Forbíny. Odměna režimu je rychlá - hercům se různě zakazuje či omezuje vystupování v televizi a filmech.
Jan Werich vytvořil ještě v padesátých a šedesátých letech mnoho krásných filmových rolí, jako je např. velmi oblíbená jeho dvojrole ve filmu Císařův pekař a Pekařův císař. Ve filmovém ztvárnění pohádky Sůl nad zlato pod názvem Byl jednou jeden král, vytvořil roli krále. Další tvorbu patří filmy, seriály i pořady Tajemství krve, Pád Berlína, Hudba z Marsu, Stvoření světa, Baron Prášil, Šest otázek pro Jana Wericha, Až přijde kocour, Pan Tau a Klaudie, Muž, který rozdával smích, Pan Tau a cesta kolem světa, Hledá se pan Tau a Dva mrazíci.
Jan Werich byl také velmi dobrým spisovatelem. Je tvůrcem knih Fimfárum, Potlach, Italské prázdniny, Falstaffovo babí léto.
Roku 1963 mu byl udělen titul národní umělec. K tomuto titulu se vyjadřuje takto: „Já si myslím, že národní umělec jako takový je titul, o kterém je těžko mluvit, protože národním umělcem může být podle mého názoru, když umřel a když součet jeho práce leží na stole, na stole národa, a národ si tý práce váží, akceptuje ji, uzná, že ten člověk něco pro ně udělal. A pak ten národ může říct ano, toto je náš národní umělec. Ale když se usnáší o národním umělectví skupina žijících spoluobčanů, ať jsou jakýkoliv, tak je to furt jenom osobní mínění té skupiny. A nemá to s národním umělectvím vůbec co dělat. A je to jenom titul, jenom metál, s kterým se dá kupčit. A proto já si myslím, že národní umělectví je spíš taková komická záležitost. (…) Zas na druhý straně uznávám, že lidi, já nerad říkám lid, protože to je taková více méně štampilka dneska, na celém světě, ale lidi to mají rádi, protože je to velice lidský. A taky by nemělo smysl se proti tomu bouřit, nebo to zesměšňovat, protože bych v první řadě zklamal ty, kterým se to líbí, který mi to přejou.“ (Zdroj citátu).
Jan Werich umírá v odmítaném socialistickém normalizačním Československu dne 31. října 1980 v Praze. Za příčinu jeho smrti je považována rakovina.
|
